Rok se s rokem sešel a v temné svatyni nejvyššího řádu polských smrtonošů znovu zaduněla salva na oslavu dne vysvěcení nového artefaktu. Bůh je mrtev, peklohurá, a na jeho pohřbu vám zahrají VADER, smečka nájemných muzikantů pro každou podobně výjimečnou událost. Ve tvářích ostentativně pohrdavý výraz, čelisti stisknuté až k prasknutí, nohy v okovaných bagančatech opřené v typickém gestu o obrovské odposlechy a všude kolem čpí síra, lítají plivance a hlavně zřetelně houstne vzduch. Komu tahle kombinace příliš nevoní, ať raději ani nevstupuje, komu ano, ať se stejně něčeho přidrží, neboť tentokrát jde opravdu do tuhého.
Nebyli by to snad ani opravdoví (a nyní již také řádně personálně stabilizovaní) VADER, kdyby se opět nepřihlásili v okamžiku, kdy už jejich poslední řadová nahrávka dala vybranému lidskému pléměti všechno, co mu mohla dát, a to se začalo poohlížet po čemsi novém. A jak jsem předpokládal, loňské vysoce nadstandardní EP „The Art Of War“, po kterém „Impressions In Blood“ zdědilo i čitelně zabíjející zvuk, viditelně poznamenalo všechno to, co se v drážkách novinky odehrává. Totiž hotové death metalové tornádo, vyzývavé jako kurtizána první třídy, neobyčejně přiléhavě vyfintěná, nablýskaná a elegantní. Ve vzdušných vírech smrti se závratnou rychlostí točí ocelobetonové riffy, jimž nezřídkakdy nechybí patřičně smyslný nádech, a pod věčně hladovou kovadlinou prokletého kováře Daraye mizí tuny surového nerostu, nakopaného kdesi v zapadlých zákoutích na konci světa. Polemika o tom, že death metalová studnice, ač zdánlivě vyčerpaná, má také své světlé dny, je tady rozhodně na místě.
Obligátní intro „Between Day And Night“, které má ze všech symfonických předehrávek na albu paradoxně nejslabší příchuť, tedy otáčí úvodní stránku, po níž už se dostáváme k tomu ze všeho nejpodstatnějšímu. Dlouhá a členitá rozjezdová pasáž (po lety prověřeném vzoru legendárního otvíráku „Dark Age“) vyrýsuje základní kontury „ShadowsFear“, ultrarychlostní pumelice, jež krom tradičních zbraní VADER nabídne také poněkud netypické sólo v závěru. Na plné otáčky (Daray je skutečně famózní) plynule naváže „As Heavens Collide...“ a tentokrát je to ještě o něco barevnější, zejména když magický hlas Petera začne procítěně deklamovat do osamocených bicích a znovu to vše ještě zvýrazní krátká vyhrávka, která jakoby sem snad ani nepatřila. A pak už přichází jeden z nejlepších letošních výkonů na poli rouhačství, skladba „Helleluyah!!! (God is Dead)“. Tempo polevuje jen v nezbytně nutných chvílích a strhující refrén, nakažený melodikou z uvozujícího intra, v sobě skrývá skutečný kus death metalové poetiky. Nádhera. V podobných okamžicích si vždycky říkám, že tohle je přece to, proč lidé tuhle muziku vlastně poslouchají.
Album ovšem nedělá jedna skladba, to je pochopitelné. Ale kampak s takovými poučkami na Wiwczarkovce v jejich současné formě. Pod patronací Peterova řízného a velitelského murmuru (mimochodem, když si death metalový zpěvák může oprávněně říct, že jej po hlase lze jednoznačně poznat mezi stovkou dalších, je to nejspíš hodně slušná vizitka) následují další pekelné švihy, na nichž je ze všeho nejdůležitější to, jak jsou v té obrovské rychlosti přesně uchopitelné („Warlords“, „They Live!!!“), jak jsou dokonale a s citem napsané a poskládané („Field Of Heads“, „Amongst The Ruins“) a jak dovedou fungovat i navzdory nepřítomnosti alespoň nějaké té melodie („Red Code“). Té se ostatně na albu dočkáme také v přiměřeném zastoupení, a to nejen ve zmiňovaných intrech, která jinak (krom úvodní zmýlené) přesně a nepostradatelně zapadají před „své“ skladby. Cestou důstojné melodie a výstižného intra se ostatně vydala i nejpomalejší věc alba, chmurná a napínavá „Predator“, jejíž riff zní jako když řežete ruční pilou jen o něco málo rychleji, než bývá zvykem, a jejíž refrén jakoby přímo vycházel z úst filmového Predátora, posmutnělého nad tím, že na planetě Zemi zůstal úplně sám. Druhý nejsvětlejší okamžik alba, řekl bych, a to i při vědomí závěrečné (a také velmi nápadité) skladby „The Book“, ozdobené mimo jiné i famózními a do rytmu padnoucími přechody.
Tak vida. Nemusí se na to zrovna od lesa a přece to jde. A jak je to tak najednou možné? Nevím. Kdybych věděl, pořídil bych si na to živnost. VADER zkrátka chytli druhý dech a k tomu (což je ovšem jisté skoro tak, jako že zítra ráno vyjde slunce) si sami sobě nahráli setsakramentsky do karet, když nahráli „Impressions In Blood“.